Tak další poznatky z cest po Čechách, jmenovitě cesta zpět Brno - Praha. Zase sem teda pobyl nějakej ten čas v příjemný alternativě hlavního města. Všechno super, škola taky, ubytování kousek od školy pěšky, zhruba nějakejch pět minutek, za tři litry ve dvou na koleji v pokoji dva a půl krát čtyry, neber to. Menza zaslouží pochvalu zejména z důvodu cen jídla - devatenáct kaček za hlavní jídlo, dvacet šest za výběrový jídlo nebo meníčko. Takže už mě tam paní výdejní celkem zná, včera sem tam byl hned třikrát, dneska jen dvakrát, V plánu mám překonat českej rekord v počtu sežraných jídel v menze, kterej sem udělal před 3 rokama na Strahově a to 8 kusů.
Posilka hned ve škole, sice tam není závaží (max 135kilo) pro pana taha a pana dřepa, ale s mojí posranou plotýnkou mi to teď může bejt jedno. To jen tak na úvod, jak je příjemnej život v Brně.
Takže dneska si to pochoduju na busa do Prahy a při nákupu lísku mi slečna oznámí, že linka už jezdí jen dva spoje denně, no nasere to, zvlášť když je první den co mrzne, je sníh a pochoduju si to v polobotkách, mikině s těžkou krosnou na zádech a bez trenek (někdy se dá i zapomenout vzít do posilky náhradní). Ok, další pokus je namísto 95 kaček za 145 kaček, nasere, ale nedá se svítit. Dostávám v 14 h lístek s odjezdem ve 12, na otázku copato je naznačeno, že dálnice je v hajzlu, politici sou v hajzlu, že tam nechaj kamijony a že paní klidně může jít do prdele a nemusí se tu srát kreténama jako sem já nebo cosi podobnýho. Řekl sem si ajajaj, snad to brzo přijede, přijelo, tak výborný. Lidi naložili kufry a mistr řidič řekl, že na to sere, že on teda nikam nepojede. Nakonec po dvou hodinách přešlapování v sandálích v mrazu sme nastoupili do dalšího busu a čekali na slibovanou zácpu ve vobouch pruzích. No už je tu, nezastavili jsme v příkrým kopci, jak tam bouraj politici nebo co to tam řve ten inženýrek. Sice zmotal kopec s rovinou, ale Láďa už jede.
Proč to vlastně píšu, nevím, chtěl sem psát vo něčem jiným. To si takle příjdeš a sedneš si blbě v buse, v letadle, na lodi, v ponorce nebo letadle pro kamikadze a už ti to nikdo nevodpáře. Nic s tím neuděláš i když chceš, jseš na svým místě a jsi sám sebou nadobro dobrovolně vězněn proti své vůli, nemůžeš už ani vystoupit, už je s tebou zkrátka ámen, spadla klec. Takže proto si musíš vyslechnout takovýho dvacetiletýho kluka sedícího s bývalou spolužačkou, dnes studentkou, oba můžou mít hlasy, za kerý se za války střílelo, pač by nepříteli odhalili pozice. Tudíž se dozvíš, jak se věci maj v Egyptě, že ty pyramidy celkem ujdou, káhyra taky není špatná, ale není už, co bývala, dál kam musíš jít, aby ti nic neuniklo a kde chodit nemáš. Mimo jiný zjistíš, že letos v dubnu bylo u pyramid 60 stupňů ve stínu, až tě z toho polije horkej pot. Kluka asi nezajímá,že někerý cestující tam mohli třeba bejt a myslí si vo tom něco jinýho, natož že viděli nějaký ohořelý autobusy a rozstřílený transportéry.. Taky zjistíš další nezbytný fakta o dalších cizích krajích a způsobech tamnějších domorodců, až se ti chce požádat o autogram mladýho Holuba.
Jeho spolusedící pak třebas rozebírá mezilidský vztahy, jmenovitě její s ostatníma klukama, až si řekneš, to je dneska mládež, horší je, že se mezi tu mládež můžeš ještě počítat. To zjištění ti může navodit nějakou tu chmuru, mráz po zádech, obavy o svět, úvahy o správnosti terorismu. Sám sebe se tážeš jesli je eště nějaká holka, co by se k tobě mohla hodit. Jehovisti varujou: připozdívá se, možná se dát k jehovistům, zachvíli se nemusíš chytat. Nebo jako já si nasadit sluchátka s Pračůrat a spát, vzít noutbuka a článkem si udělat iluzi řůžových brejlí, spát totiž nemůžeš, byť by se ti udělalo špatně nebo bys měl můru o příchodu pekla. Další řešení je to svýst na pražáky - můžu si říct "pražáci" a snažit se tomu věřit, což se bojím už nejde sani na ty . Dochází baterka tož šlus.